Topná pec, která používá jako topný článek odporový drát nebo odporový pás, se nazývá odporová pec.
Od objevu zahřívacího účinku elektrického proudu (tj. Lenz-Jouleův zákon) se elektrotermické metody začaly používat nejprve v domácích spotřebičích a později v malých laboratorních pecích. S vynálezem nikl-chromových slitin byly ve dvacátých letech minulého století v průmyslu široce používány odporové pece.
Průmyslové odporové pece se obecně skládají z topných prvků, zděné konstrukce, kovového pláště, dvířek pece, strojního zařízení pece a elektrického řídicího systému. Topný výkon se pohybuje od méně než jednoho kilowattu do několika tisíc kilowattů.
Pece pracující pod 650 stupňů jsou klasifikovány jako nízkoteplotní- pece; 650–1000 stupňů jako středně-teplotní pece; a nad 1000 stupňů jako vysokoteplotní pece-. Vysokoteplotní a střední-teplotní pece využívají primárně sálavé vytápění. Nízkoteplotní pece využívají konvekční přenos tepla; topná tělesa jsou instalována ve vzduchových kanálech a ventilátor nutí plyn uvnitř pece cirkulovat, čímž se zvyšuje konvekční přenos tepla. Odporové pece zahrnují komorový typ, typ jámy, typ vozíku, typ posunovače, typ s krokovým nosníkem, typ muflového typu a typ tunelu. Pece s řízenou atmosférou, vakuové pece a pece s proudícími částicemi jsou všechny typy odporových pecí.
