1. Normalizace: Proces tepelného zpracování, při kterém se ocel nebo ocelové díly zahřejí na 30 stupňů -50 stupňů nad jejich kritickým bodem Ac3 (pro podeutektoidní ocel) nebo Accm (pro nadeutektoidní ocel), udržují se na této teplotě po vhodnou dobu a pak se rovnoměrně ochladí volně proudícím vzduchem.
Mikrostruktura po normalizaci: Hypoeutektoidní ocel je F+S, eutektoidní ocel je S a hypereutektoidní ocel je S+Fe3CⅡ. Hlavním rozdílem mezi normalizací a úplným žíháním je vyšší rychlost chlazení; účelem je normalizace mikrostruktury oceli, známá také jako normalizační úprava.
2. Žíhání: Proces tepelného zpracování, při kterém jsou podeutektoidní ocelové obrobky zahřáté na 20-40 stupňů Celsia nad AC3, udržovány na této teplotě po určitou dobu a poté pomalu ochlazovány v peci (nebo pohřbeny v písku nebo vápně pro chlazení) na teplotu pod 500 stupňů Celsia, než jsou ochlazeny na vzduchu.
3. Tepelné zpracování v roztoku: Proces tepelného zpracování, při kterém je slitina zahřátá na vysokou-jednofázovou oblast{2}}a udržována na této teplotě, aby se přebytečná fáze plně rozpustila v tuhém roztoku, následovaný rychlým ochlazením, aby se získal přesycený pevný roztok.
4. Stárnutí: Jev, při kterém se vlastnosti slitiny mění v průběhu času po tepelném zpracování v roztoku nebo plastické deformaci za studena, když je umístěna při pokojové teplotě nebo udržována při teplotě mírně nad pokojovou teplotou.
5. Úprava roztokem: Tento proces plně rozpouští různé fáze ve slitině, zpevňuje pevný roztok, zlepšuje houževnatost a odolnost proti korozi, eliminuje pnutí a změkčuje materiál, což usnadňuje další zpracování a tvarování.
6. Ošetření stárnutím: Zahřívání a udržování na teplotě, kdy dochází k vysrážení zpevňujících fází, způsobí jejich vysrážení, zpevnění materiálu a zvýšení pevnosti.
7. Kalení: Proces tepelného zpracování, při kterém je ocel austenitizována a poté ochlazována vhodnou rychlostí, což způsobuje martenzitickou nebo jinou nestabilní mikrostrukturální transformaci v průřezu- obrobku.
8. Temperování: Proces tepelného zpracování, při kterém je kalený obrobek zahřátý na vhodnou teplotu pod kritickým bodem AC1, udržován po určitou dobu a poté ochlazen pomocí vhodné metody pro získání požadované mikrostruktury a vlastností.
9. Karbonitridace oceli: Karbonitridace je proces současného zavádění uhlíku a dusíku do povrchové vrstvy oceli. Bývá také označována jako kyanidace, přičemž nejpoužívanějšími metodami jsou plynová karbonitridace při střední-a -nízkoteplotní plynová karbonitridace (tj. plynová měkká nitridace). Hlavním účelem středně-teplotní plynové karbonitridace je zlepšit tvrdost, odolnost proti opotřebení a únavovou pevnost oceli. Niz
10. Kalení a temperování: Kalení a temperování je proces tepelného zpracování, který kombinuje kalení s vysokoteplotním-popouštěním. Je široce používán pro různé důležité konstrukční díly, zejména ojnice, šrouby, ozubená kola a hřídele pracující při střídavém zatížení. Po kalení a temperování se získá temperovaná sorbitová struktura, jejíž mechanické vlastnosti jsou lepší než normalizovaný sorbit o stejné tvrdosti. Jeho tvrdost závisí na vysoké-popouštěcí teplotě a souvisí se stabilitou oceli při popouštění a -rozměry průřezu obrobku, obecně mezi HB200-350.
11. Pájení: Proces tepelného zpracování, který používá pájecí přídavný kov ke spojení dvou obrobků dohromady.
